Effritée / מלכיט

Umývala vodní kámen z konvice. Celý pokojík páchl octem. Otevřela okno a octem poštípané oči upřela do tmy. Na horizont, kde se ještě lehce rýsovaly červánky. Nehýbala se, jen se pohroužela do tmy, s každým nádechem o kousek více, s každým vdechnutím temna ji naplňovala beznaděj. Marnost. Všechno je marnost. Původně to napsali jinak, ale my to citujeme takhle, pomyslela si. A proto ještě větší marnost.
Černá židle, na které seděla, již vychladla. Tak jako pomalu ochládalo její tělo. Byla vtěsnaná na předprsni toho nevelkého čtvercového okna. Koukala do tmy. Prsty na okraji parapetu jako plavkyně chystající se ke skoku. Prsty již ve vzduchu, jemně stočené přes okraj.
Ruce spočívaly v podobné pozici na témže místě. Vítr jí foukal do obličeje, pramínek vlasů nad čelem vlál jako malý praporek ze tmy jejího obličeje.
Vyskočila.
A jako padák se jí na zádech otevřela okázalá bělostná křídla. Silou jí strhla zpět proti směru do té chvíle nevyhnutelného volného pádu. Našla rovnováhu a v šelestu mocných per rychle mizela ve tmě. Ztrácela se v jasně černém nebi jako by se namáčela do tuše.
Jen pár hebkých smetanových perek se pomalu snášelo po točitém schodišti vzduchu na zem pod oknem, ze kterého vyskočila.
Té noci letěla vysoko v oblacích, ve svěžím vzduchu nad mraky. Na vlasech se jí usazovala jinovatka a celé tělo jí jiskřilo drobounkými krystalky. Ráno ale ji vytrhlo ze snění vědomí Ikarova neštěstí, a tak letěla při zemi. Prodírala se křovím, které jí dřelo větvemi ta krásná bílá křídla do krve a měnila je v červánky v předvečer větrných dní.
Zakazuje se let ve výškách, blízko hřejivému slunci. Ale její prst se jednoho dne zachytil za větev stromu, a aniž by si byla všimla, jak letěla dál, její tělo se pomalu rozpouštělo, jako kousek pleteniny, očko za očkem. Až se ve vzduchu vznášela, unášená větrem, jen bílá nit, jakoby utkaná z jemného prachového peří.