Motýl

Sedla si ke stolu a chtěla začít psát. Nějak to vysvětlit. Aby pochopil. Aby pochopili. V hlavě se třela slova chlípně jedno o druhé, ale papír byl pořád prázdný. Bílá je smutná. Zmačkala ho a zahodila. Utřela si oči. A koukala do prázdna.

Řezat lidskou kůži je jako krájet cibuli a zároveň polykat citrón, hrozně to tlačí v žaludku, stahuje hrdlo a kroutí ústa i celou tvář. Je to jenom jiný druh pláče. I v tomto případě bezmoc tryská očima a mlží pohled. A potom je klid. Utišující bolest.
Srdce bije rychle a prudce. A pak ochabuje a jako by usínalo. Tep zvolňuje, jako když ulehnete v trávě po dlouhém běhu. Všechno voní a točí se. A je měkko, sladká chuť. Pofukuje vítr.
Na balkóně se usadila tma a přinesla spánek.

Zdálo se jí, že měla motýla. Líbil se jí. Našla ho na louce a vzala si ho domů. Měl krásnou malbu na křídlech.
Dala ho do skleněné láhve, aby se na něho mohla dosyta dívat. Nechtělo se mu ale otevřít křídla. Ukazoval stále jen jejich hnědavě hliněnou spodní stranu. Zlobila se. Ale dala mu čas. Třeba si zvykne.
Láhev umístila na parapet, aby měl dost světla a mohl svá křídla nechat blýskat ve slunci. Vedle dala květinu a doufala, že se konečně bude moci kochat akvarely jeho křídel.
Den za dnem se ale nic neměnilo. Motýl, vždy když se na něho přišla podívat, vždy seděl na dně, křídla urputně sevřená .
Tak se soustředila na jeho neposlušná křídla, že si ani nevšimla, že se na dně lahve a na stěnách usazuje třpytivý prášek vodově duchových odstínů.
Jednou v podvečer, když ho pokradmu, po špičkách, přišla okouknout, jestli se náhodou v západu slunce neumoudřil, ho našla ležet na dně. S doširoka otevřenými křídly, ta byla šedá a seschlá, a ležela prachu. V prachu z tisíců hvězd.

Probudila ji zima. Cestou do postele se v duchu ptala,co dělají hvězdy, když spíme. Pravidělně oddychoval. Během pár minut se k němu přidala.