Spread your wings out

Malá bílá křídla

Už když se narodila, byla tam. Byla ale malinká, jen naznačená. Jestli se podivovali, těžko říct. Matka s ní o nich nikdy nemluvila. Možná, že je viděli až moc dobře, ale nechtěli, aby tam byla, a ignorováním si mysleli, že jejich existenci potlačí. Že když je vymazali ze svých sítnic, vymazali je i z reality snědých zad jejich malé holčičky. Holčičky jako každá jiná, malé a veselé, někdy zakaboněné a vzteklé, ale rostoucí a vyvíjející se jako všechny holčičky na světě. A tak to chtěli.

Nikdo s ní o nich nemluvil, dlouho vlastně ani sama nevěděla, že je má, že má něco na víc. Ale postupem času cítila jejich přítomnost, neviděla je, nenechali ji je vidět a ona dlouho sama nepátrala, jen cítila jejich slastnou přítomnost. Tu měkkost a hebkost vlastní volnosti, možná, že cítila i krásu.

Ale oni stále jako by je neviděli, jakoby ji neviděli možná také. Prostě ignorovali dál a dál, kdo byla, sama ale nemohla necítit, nemohla o nich nevědět. Jak rostla, ona nerostla s ní. Čekala a měkce hřála ve svém úkrytu, ve vědomí, v záhybech kůže mezi lopatkami narovnaných zad. Byla dlouho jen maličká a jako z papíru, nesloužící ničemu, ale pomalu a jemně se nadouvala. Dlouho by se byla vešla jen do dlaně.

Pak ale jednoho dne naplno objevila jejich sametovou existenci. Před zrcadlem si odhrnula ze zad hustou spleť černých loken, které jí od temene spadaly přes krk, mazlily v předu prsy a v zadu ostře prohnutý přechod mezi zády a zadečkem, a uviděla svoji jedinečnost, svoji dlouho utajovanou odlišnost. Zmatená? Ne to nebyla, cítila krásu a něhu vlastního peří, sněhobílého prachu, který hladí a hřeje zároveň, a je celou svou silou vryt do jejího těla, do její duše, do centra jí samotné. To, co tak dlouho cítila a tušila, se proměnilo v skládanku pravých bílých peříček. Jedno peříčko vedle druhého formovalo měkkostné záhyby, vzduch je načechrával a povíval jimi, občas tak odhalil jemně růžovou pokožku.

Toho dne ho také potkala. Když už jistě, vzpříměná, kráčela ulicí, ohlédl se a viděl. Došel ji, pomalu a opatrně, aby ji nevyděsil, aby mu neuletěla. Přistoupil k ní a pošeptal jí, že ví, jak je krásná. Polekaně na něho pohlédla. Jako by byla do té doby duch a najednou ji mohl někdo spatřit. Koukala mu upřeně do očí a chtěla v nich vyčíst, kde že vzal tu moc o nich vědět a navíc – mluvit o nich.

Odešli spolu do tmy dne a tam se pod jeho rukama velkýma a teplýma, pomalu a něžně rozvinula, vypluvší z černých šatů, obrovská, měkká, ale silná labutí křídla. Snědou pleť pokrytou vlasy zdobila na zádech bělost, a nyní i moc a vítr.

Pokud Vám to něco připomíná, je to dost možné, prostě se to ale hodí k situaci. A děkuji svému M za pomoc!