Zlomek úsměvu

Dlouze ji hladil po křídlech.
Užívala si ten pocit, že se ta bílá měkká věc na jejích zádech někomu líbí.
Něžně jí laskal prachová perka, až měla pocit, že se jí jeho prsty vpíjí do kůže a hřejí tam někde pod povrchem. Nic neříkal, jen se usmíval a občas slastně přivřel oči. Pak prsty zlehka přejížděl po hrotech velkých okrajových per a rozechvíval je proudem svého výdechu. Ta se v tom teplém a mlékem vonícím vzduchu prohýbala a třepotala jako malá motýlčí křidélka v prudkém větru. Měkce se vlnila ještě hodiny poté.
Ležela mu na hrudi a koukala do tmy jeho hladké pokožky a nechávala se kolébat vlněním vlastních per. Slyšela tlukot srdce všude kolem sebe, bublal jí přímo do ucha a hladil ji spolu s vlnobitím dechu. Toho mléčného, táhlého dechu, který pravidelně rozezníval mělké prohlubně mezi žebry, a tak lámal světlo na tenounké proužky třepotavých stínů. Usnula v měkkých vlnkách zatočených chloupků někde kousek na červánky jeho bradavek.
Po chvíli se probudila a zvedla hlavu, jeho ruka zastižena nečekaným spánkem, teď spočívala vnořena do prachových perek jejích zad. Spala, spala jako on. Celé to krásné tělo se tiše vlnilo spánkem spokojených. Snové obláčky pluly po celém pokoji a naplňovaly vzduch podmanivou vanilkovou vůní.
Odhrnula mu vlasy z obličeje a upřeně hleděla na ten úsměv. Jemný, nenucený a láskyplný. Na chvíli se zarazila, přejela rukou po vlastní tváři a měla pocit, že její úsměv je totožný: nevinný úsměv, ve kterém se zračí hluboký klid. Úsměv spícího Adonise.

Je to jenom zlomek, kdysi jsem začala... Ale zrovna nevím, jak navázat. Protože mi tu někdo moc chybí. Mám tu další dvě francouzské, ale DJN by se s nima pak trápil. Časem je přeložím. Nebo vydám a pak mě nějakej ferda přeloží:)