Proud of Barma - for security reasons just a link

Barma - recenze Idnes - čtěte zde

Spread your wings out

Malá bílá křídla

Už když se narodila, byla tam. Byla ale malinká, jen naznačená. Jestli se podivovali, těžko říct. Matka s ní o nich nikdy nemluvila. Možná, že je viděli až moc dobře, ale nechtěli, aby tam byla, a ignorováním si mysleli, že jejich existenci potlačí. Že když je vymazali ze svých sítnic, vymazali je i z reality snědých zad jejich malé holčičky. Holčičky jako každá jiná, malé a veselé, někdy zakaboněné a vzteklé, ale rostoucí a vyvíjející se jako všechny holčičky na světě. A tak to chtěli.

Nikdo s ní o nich nemluvil, dlouho vlastně ani sama nevěděla, že je má, že má něco na víc. Ale postupem času cítila jejich přítomnost, neviděla je, nenechali ji je vidět a ona dlouho sama nepátrala, jen cítila jejich slastnou přítomnost. Tu měkkost a hebkost vlastní volnosti, možná, že cítila i krásu.

Ale oni stále jako by je neviděli, jakoby ji neviděli možná také. Prostě ignorovali dál a dál, kdo byla, sama ale nemohla necítit, nemohla o nich nevědět. Jak rostla, ona nerostla s ní. Čekala a měkce hřála ve svém úkrytu, ve vědomí, v záhybech kůže mezi lopatkami narovnaných zad. Byla dlouho jen maličká a jako z papíru, nesloužící ničemu, ale pomalu a jemně se nadouvala. Dlouho by se byla vešla jen do dlaně.

Pak ale jednoho dne naplno objevila jejich sametovou existenci. Před zrcadlem si odhrnula ze zad hustou spleť černých loken, které jí od temene spadaly přes krk, mazlily v předu prsy a v zadu ostře prohnutý přechod mezi zády a zadečkem, a uviděla svoji jedinečnost, svoji dlouho utajovanou odlišnost. Zmatená? Ne to nebyla, cítila krásu a něhu vlastního peří, sněhobílého prachu, který hladí a hřeje zároveň, a je celou svou silou vryt do jejího těla, do její duše, do centra jí samotné. To, co tak dlouho cítila a tušila, se proměnilo v skládanku pravých bílých peříček. Jedno peříčko vedle druhého formovalo měkkostné záhyby, vzduch je načechrával a povíval jimi, občas tak odhalil jemně růžovou pokožku.

Toho dne ho také potkala. Když už jistě, vzpříměná, kráčela ulicí, ohlédl se a viděl. Došel ji, pomalu a opatrně, aby ji nevyděsil, aby mu neuletěla. Přistoupil k ní a pošeptal jí, že ví, jak je krásná. Polekaně na něho pohlédla. Jako by byla do té doby duch a najednou ji mohl někdo spatřit. Koukala mu upřeně do očí a chtěla v nich vyčíst, kde že vzal tu moc o nich vědět a navíc – mluvit o nich.

Odešli spolu do tmy dne a tam se pod jeho rukama velkýma a teplýma, pomalu a něžně rozvinula, vypluvší z černých šatů, obrovská, měkká, ale silná labutí křídla. Snědou pleť pokrytou vlasy zdobila na zádech bělost, a nyní i moc a vítr.

Pokud Vám to něco připomíná, je to dost možné, prostě se to ale hodí k situaci. A děkuji svému M za pomoc!

Motýl

Sedla si ke stolu a chtěla začít psát. Nějak to vysvětlit. Aby pochopil. Aby pochopili. V hlavě se třela slova chlípně jedno o druhé, ale papír byl pořád prázdný. Bílá je smutná. Zmačkala ho a zahodila. Utřela si oči. A koukala do prázdna.

Řezat lidskou kůži je jako krájet cibuli a zároveň polykat citrón, hrozně to tlačí v žaludku, stahuje hrdlo a kroutí ústa i celou tvář. Je to jenom jiný druh pláče. I v tomto případě bezmoc tryská očima a mlží pohled. A potom je klid. Utišující bolest.
Srdce bije rychle a prudce. A pak ochabuje a jako by usínalo. Tep zvolňuje, jako když ulehnete v trávě po dlouhém běhu. Všechno voní a točí se. A je měkko, sladká chuť. Pofukuje vítr.
Na balkóně se usadila tma a přinesla spánek.

Zdálo se jí, že měla motýla. Líbil se jí. Našla ho na louce a vzala si ho domů. Měl krásnou malbu na křídlech.
Dala ho do skleněné láhve, aby se na něho mohla dosyta dívat. Nechtělo se mu ale otevřít křídla. Ukazoval stále jen jejich hnědavě hliněnou spodní stranu. Zlobila se. Ale dala mu čas. Třeba si zvykne.
Láhev umístila na parapet, aby měl dost světla a mohl svá křídla nechat blýskat ve slunci. Vedle dala květinu a doufala, že se konečně bude moci kochat akvarely jeho křídel.
Den za dnem se ale nic neměnilo. Motýl, vždy když se na něho přišla podívat, vždy seděl na dně, křídla urputně sevřená .
Tak se soustředila na jeho neposlušná křídla, že si ani nevšimla, že se na dně lahve a na stěnách usazuje třpytivý prášek vodově duchových odstínů.
Jednou v podvečer, když ho pokradmu, po špičkách, přišla okouknout, jestli se náhodou v západu slunce neumoudřil, ho našla ležet na dně. S doširoka otevřenými křídly, ta byla šedá a seschlá, a ležela prachu. V prachu z tisíců hvězd.

Probudila ji zima. Cestou do postele se v duchu ptala,co dělají hvězdy, když spíme. Pravidělně oddychoval. Během pár minut se k němu přidala.

Amant à la mente

AMANT
nom masculin
(de l'ancien français amer, aimer)
» Homme avec qui une femme a des relations sexuelles en dehors du mariage. (En ce sens, le féminin est amante / maîtresse.)
» Amant et amante sont deux aimants aimants. Mais le sont-ils vraiment ? Non, amants ne boivent pas le thé à la menthe, évidemment.
« Mon amant, » dit l’amante : « Veux-tu de la mente ? »
« Comment ? Pas pour le moment!» répond l’amant à son amante en la paumant.
« Tu me mens, » mon amant. « C’est comment, alors, avec ton amante ? »
« Ce n’est que pour un moment, évidemment ! » rétorque l’amant à son amante au thé à la menthe.
» Amante et amant s’attirent comme deux aimants, mais ils (se) mentent incessamment, bien évidemment !

Rencontre (il reste 24 jours)

Il arriva. S’assit. Et regarda longuement vers l’horizon à sa droite, laissant son regard glisser sur les vagues molles. Le vent se leva un petit moment après qu’il fut arrivé et, à présent, il le caressait dans les cheveux les mêlant à l’eau salée.
Elle arriva au bout d’un moment. S’assit en face de lui. Le regarda. Se laissa regarder. Maintenant, ses cheveux bouclés se mêlent à leur tour avec à l’eau et au sable apportés par la brise.
Ils ne parlent pas. Le bruit des vagues alourdi l’air déjà saturé de parfums de fleurs lointaines et d’effluves la mer toute proche. Pas un seul mot. Aucun de regard, ni long et ni effleurant. Les deux assis face à face, assis en tailleur, comme pour une prière. Mais celle-ci, non plus, ne sera pas dite.
Le soleil commençait à plonger ses rayons chaud, et las à l’eau marine fraîche désormais presque calme et il se mit à émettre cette couleur douce du soir, du rose de la rose de Chine, de la barbe à papa, des nuages imbibés de grenadine bien sucrée. Peu à peu le vent se dissipa rendant leurs cheveux soudainement pesants et tristes, immobiles, et leur silence résonna dans l’accalmie.
Il se leva le premier, et il tenta de passer derrière elle en promenant tendrement ses doigts dans sa chevelure brun foncé, juste un petit moment, puis il s’en alla. Il continua son chemin la laissant derrière lui, sans se retourner.
Elle s’attarda encore un moment, regarda sans hâte et sans contrainte l’immense miroir et la double image du soleil qui prenait déjà pleinement son bain.
Elle se leva à son tour. Fit face à la mer. Puis s’accroupit et dessina quelque chose dans le sable avec les doigts. Se relevant pour la deuxième fois, elle évita de regarder vers la gauche fit une petite pirouette et partit, elle aussi.

Effritée / מלכיט

Umývala vodní kámen z konvice. Celý pokojík páchl octem. Otevřela okno a octem poštípané oči upřela do tmy. Na horizont, kde se ještě lehce rýsovaly červánky. Nehýbala se, jen se pohroužela do tmy, s každým nádechem o kousek více, s každým vdechnutím temna ji naplňovala beznaděj. Marnost. Všechno je marnost. Původně to napsali jinak, ale my to citujeme takhle, pomyslela si. A proto ještě větší marnost.
Černá židle, na které seděla, již vychladla. Tak jako pomalu ochládalo její tělo. Byla vtěsnaná na předprsni toho nevelkého čtvercového okna. Koukala do tmy. Prsty na okraji parapetu jako plavkyně chystající se ke skoku. Prsty již ve vzduchu, jemně stočené přes okraj.
Ruce spočívaly v podobné pozici na témže místě. Vítr jí foukal do obličeje, pramínek vlasů nad čelem vlál jako malý praporek ze tmy jejího obličeje.
Vyskočila.
A jako padák se jí na zádech otevřela okázalá bělostná křídla. Silou jí strhla zpět proti směru do té chvíle nevyhnutelného volného pádu. Našla rovnováhu a v šelestu mocných per rychle mizela ve tmě. Ztrácela se v jasně černém nebi jako by se namáčela do tuše.
Jen pár hebkých smetanových perek se pomalu snášelo po točitém schodišti vzduchu na zem pod oknem, ze kterého vyskočila.
Té noci letěla vysoko v oblacích, ve svěžím vzduchu nad mraky. Na vlasech se jí usazovala jinovatka a celé tělo jí jiskřilo drobounkými krystalky. Ráno ale ji vytrhlo ze snění vědomí Ikarova neštěstí, a tak letěla při zemi. Prodírala se křovím, které jí dřelo větvemi ta krásná bílá křídla do krve a měnila je v červánky v předvečer větrných dní.
Zakazuje se let ve výškách, blízko hřejivému slunci. Ale její prst se jednoho dne zachytil za větev stromu, a aniž by si byla všimla, jak letěla dál, její tělo se pomalu rozpouštělo, jako kousek pleteniny, očko za očkem. Až se ve vzduchu vznášela, unášená větrem, jen bílá nit, jakoby utkaná z jemného prachového peří.

Obdarovaná (vl. překlad předchozího vl. textu):)

Někdo zvoní.
Pomalu se zvedáš, jdeš ke dveřím a koukáš do kukátka. Nikoho nevidíš. Díváš se ještě jednou, pozorněji. Stále nikdo. Vezmeš za kliku a pomalu ji tiskneš. Opatrně otevíráš dveře a vystrkuješ hlavu ven. Přelétneš rychlým pohledem po chodbě. Stále nikdo. Něco ale leží na tvé rohožce. Překvapená to zkoumáš očima, než to vezmeš do již nedočkavostí zvlhlé ruky.
Dveře se za tebou rychle zavřely, necháváš se teď podpírat jejich chladnou hladkostí. Pak se sklouzneš zády po té osvěžující ploše dolů, aby ses posadila a nabrala síly, vyčerpaná vlastní zvědavostí.
Pokrčené nohy, bradu na kolenou, obracíš v prstech pečlivě zabalený předmět. Je objemný, ale ne těžký; je pravidelný, ale ne pravoúhlý; měkký, ale pevný. Ani trochu nedává znát svůj obsah.
Balicí papír je ručně vyráběný, zdobený japonskými znaky vyvedenými v tyrkysově modré. Když dáš balíček blíž ke svému obličeji prozářenému zájmem, cítíš sladkou, příjemnou vůni. Pátráš v paměti, ale nenacházíš pro ni žádné vhodné jméno.
V tom si všimneš jemné červené stužky vykukující ze záhybu obalu. Zatáhneš za ni a z balíčku vyklouzne malinká bílá obálka. Zabalené položíš na zem mezi stehna a opakuješ předešlé pohyby: zamyšlená, otáčíš obálku v prstech, ani na ni vlastně nekoukáš. Pak se z ničeho nic probereš a přitáhneš tu věcičku do svého zorného pole. Otevřeš ji a vytáhneš z ní malé přání.
" Veselé Vánoce!" stojí na něm, psáno velmi zdobným rukopisem.
Bez podpisu.
A konečně, s dýchavičnou rychlostí, otevřeš svůj dárek.

Gratifiée

On sonne à ta porte.
Tu te lèves lentement, tu viens à la porte et regardes par le judas. Tu ne vois personne. Tu regardes encore une fois, plus soigneusement. Toujours personne. Tu te saisis de la poignée de la porte et la presses lentement. Avec précaution tu ouvres la porte et sors la tête dehors. D’un regard rapide tu parcours le couloir. Toujours personne. Mais sur ton paillasson se trouve un objet. Surprise tu l’examines du regard avant de le prendre dans ta main déjà moite de l’impatience.
La porte se referme vite derrière toi, et tu te laisses soutenir par sa lissesse fraîche. Puis tu te laisses glisser lelong de cette surface rafraîchissante, pour t’asseoir et pour reprendre des forces, épuisé par ta propre curiosité.
Les genoux pliés, le menton posé dessus, tu retournes entre le bout des doigts l’objet soigneusement emballé. Il est volumineux, mais pas lourd ; régulier, mais pas rectangulaire ; il est mou et pourtant compact. Il ne t’inspire aucune idée sur son contenu.
Le papier cadeau est fabriqué à la main, décoré de signes japonais de couleur bleu turquoise. Lorsque tu approches le paquet de ton visage illuminé par l’envie, tu sens un parfum doux, très agréable. Tu cherches dans ta mémoire mais tu ne trouves pas de nom à lui attribuer.
C’est là que tu aperçois un fin ruban rouge qui sort d’un pli de l’emballage. Tu tires dessus et une toute petite enveloppe blanche glisse hors du paquet. Tu le poses par terre entre tes jambes pliées et tu reprends tes gestes : l’air pensif, tu retournes l’enveloppe entre au bout de doigts, tu ne la regardes même pas. Puis d’un coup tout tu te ressaisis et tu approches la petite chose de ton champ de vision. Tu l’ouvres et tu sors la petite carte qu’elle contient.
« Bonnes fêtes ! » y est écrit d’une écriture presque calligraphiée.
Pas de signature.
C’est là que tu ouvres, avec une rapidité haletante, ton cadeau.

Delayée neboli Rozpuštěná

Le temps était morose. Seule dans sa maison, à la chandelle en pleine journée, avec ses lettres à écrire, ses livres à lire, elle sentit le froid lui effleurer la peau, lui passer un doigt frêle du haut vers le bas du dos comme s’il décomptait les vertèbres, une par une. Il prenait du volume bleu, s’avérait monstrueux et menaçant. Elle frissonna.
C’est alors qu’elle appela sa domestique et lui demanda de lui préparer un bain à l’huile parfumée de vanille. Dans une bonne demi-heure plus tard la domestique arriva enfin pour l’aider à se déshabiller, pour la coiffer avec un bandeau de soie et pour la conduire dans la salle de bains enveloppée dans un peignoir mauve lavande.
Le bain luisait d’un liquide sirupeux jaune dégageant ce parfum envoûtant, alléchant, grisant, suscitant un désir brûlant même. Avant de se livrer aux vagues dorées elle alluma les bougies que la domestique avait disposées sur le rebord de la baignoire ayant laissé aussitôt sa maîtresse seule dans la pièce.
Peu à peu, tout doucement elle laissa son corps se faire embrasser par la mollesse huileuse. Celle-ci monta depuis les fentes entre les doigts de pied, en léchant délicatement les tibias, vers les cuisses hâlées et caressa gentiment son bas ventre, puis remonta lentement comme deux mains chaudes, faisant vibrer d’attente les côtes, vers les seins pour les soutenir avant de les englober et les ramollir enfin par son haleine adulatrice.
Elle respirait profondément, les yeux fermées, gémissant un peu, plongée jusqu’au visage dans le fluide vanillé réchauffant, choyant, berçant, ensoleillé.
La domestique vint à son appel et s’apprêta à faire ce qui lui était demandé. Elle plongea ses mains dans le bain et se mit à la laver, avec ses mains nues, sa peau contre la sienne, les deux radoucies par la chaleur mielleuse.
Au bout de quelques minutes il ne resta que le bandeau de soie à la surface encore un peu agitée du liquide voracement moelleux. Le corps hâlé de la maîtresse s’était dissout sous l’effet de ce plaisir huileux à la vanille.
La domestique vida la baignoire de ce liquide saturé, mit la salle de bains en ordre et quitta la maison en refermant à clé.

Why do I always get there?

and a small revision / et un petit déjà vu:

Spálená kůže

Stejné.
Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá nenasytně poskytnutá polena a mění je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zastavení, mysl neměla co přežvykovat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odlupujících se kouscích, po žhavé tříšti.
Najednou se posadila zpříma, protáhla si záda a začala si stahovat, pomalu kousek po kousku, kůži. Zprvu to nešlo snadno, ale postupně se dala lehce stáhnout, jako by měla na zádech zip.
Staženou kůži si pak prohlédla a v mžiku ji hodila hladovým plamenům. Kůže se kroutila a ohýbala, stáčela se od okrajů do černých ruliček. Praskala, syčela a kouřilo se z ní. Nakonec se proměnila ve stejný žhavý prach, jako se mění dřevo nebo uhlí. Nic z ní nezbylo.
Koukala na tu proměnu, viděla, jak si mizí před očima, jak její pokožka mění barvu a umírá.
V klidu seděla nehnutě dál a pozorovala plameny, klouzala pohledem po krbu, po koberci a po žlutém, teplém hemžení.
Na těle jí během toho času pomalu začínala narůstat nová kůže, vrstvila se liánovitě od prstů útlých končetin mladé ženy. Objevily se nehty a potom stoupala, měkká narůžovělá kůže, plynula hebce směrem nahoru na ramena, na klenuté ohanbí přes břicho na prsy, jemně vykroužila zahnědlé záhyby bradavek a obtáhla krk, proudy se spojily a vyběhly po reliéfu obličeje a spadly na záda v podobě jemných polodlouhých vlasů.
Koukat na tenhle zázrak v zrcadle ji už unavovalo. Přece jen, když cítila polechtání na zátylku a mezi lopatkami a když jí konečně spadl opuštěný pramínek na lícní kost, vstala. Vstala, přejela si po bocích na břicho a objala křečovitě vlastní hruď. Kůže příliš nereagovala, byla prohřátá a prosvícená plameny z krbu. Pomalu se otočila a nejistým krokem odcházela, prošla chodbou, na jejímž konci, než vzala za kliku, proběhla bříška prstů po dřevěných mořených dveřích napravo. Přímo proti ní se objevilo zrcadlo, nad umyvadlem se zahlédla do půli těla. Jako opařená přistupovala po kouskách blíž, až se zrcadla málem dotýkala nosem. Přejela si dlaněmi po tváři, pootočila se, aby si viděla na záda, prsty natáhla vlasy a s bedlivostí je prohlédla.
Všechno bylo stejné jako předtím. Stejné. Do poslední vrásky, do posledního šedivého vlasu. Lhostejně se otočila, vyšla do chodby, dveře s nepředstíranou opatrností zavřela a vrátila se na své místo u krbu.
Stejné.

Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá tak nenasytně poskytnutá polena a proměňuje je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zakotvení, mysl neměla co přemílat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odloupaných kouscích, po žhavé tříšti.

Zlomek úsměvu

Dlouze ji hladil po křídlech.
Užívala si ten pocit, že se ta bílá měkká věc na jejích zádech někomu líbí.
Něžně jí laskal prachová perka, až měla pocit, že se jí jeho prsty vpíjí do kůže a hřejí tam někde pod povrchem. Nic neříkal, jen se usmíval a občas slastně přivřel oči. Pak prsty zlehka přejížděl po hrotech velkých okrajových per a rozechvíval je proudem svého výdechu. Ta se v tom teplém a mlékem vonícím vzduchu prohýbala a třepotala jako malá motýlčí křidélka v prudkém větru. Měkce se vlnila ještě hodiny poté.
Ležela mu na hrudi a koukala do tmy jeho hladké pokožky a nechávala se kolébat vlněním vlastních per. Slyšela tlukot srdce všude kolem sebe, bublal jí přímo do ucha a hladil ji spolu s vlnobitím dechu. Toho mléčného, táhlého dechu, který pravidelně rozezníval mělké prohlubně mezi žebry, a tak lámal světlo na tenounké proužky třepotavých stínů. Usnula v měkkých vlnkách zatočených chloupků někde kousek na červánky jeho bradavek.
Po chvíli se probudila a zvedla hlavu, jeho ruka zastižena nečekaným spánkem, teď spočívala vnořena do prachových perek jejích zad. Spala, spala jako on. Celé to krásné tělo se tiše vlnilo spánkem spokojených. Snové obláčky pluly po celém pokoji a naplňovaly vzduch podmanivou vanilkovou vůní.
Odhrnula mu vlasy z obličeje a upřeně hleděla na ten úsměv. Jemný, nenucený a láskyplný. Na chvíli se zarazila, přejela rukou po vlastní tváři a měla pocit, že její úsměv je totožný: nevinný úsměv, ve kterém se zračí hluboký klid. Úsměv spícího Adonise.

Je to jenom zlomek, kdysi jsem začala... Ale zrovna nevím, jak navázat. Protože mi tu někdo moc chybí. Mám tu další dvě francouzské, ale DJN by se s nima pak trápil. Časem je přeložím. Nebo vydám a pak mě nějakej ferda přeloží:)

Nouvelle

(Vážený DJN,)Vězte, tu navštěvuji kurz tvůrčího psaní:). Snad mi porozumíte i v tomhle jazyce. Každopádně jdu stále po téže ose, zrhuba. Možná, pokud nezpychnu jako Kundera, to přeložím:). Prozatím takto pro frankofonní.

Text byl vymezen následovně: od půlnoci do poledne, katedrála v Amiens, kulhající postava, dvě želvy...:

Oubliée
Il bruinait. Comme toujours à cette heure matinale. Elle sortit en hâte et se dirigea, rasant les murs, vers la place de la cathédrale. Il n’y avait personne. L’aube gagnait peu à peu l’air mouillé par l’humidité omniprésente. On n’entendait que sa respiration accélérée par les pas pressés et justement ses talons qui frappaient avec un son sourd, et dans un rythme irrégulier le sol glissant.
La place s’ouvrit devant elle et lui souffla dans le visage le vide illuminé qui l’aveugla pour un instant. Elle ferma les yeux, inspira profondément avant de les rouvrir. Elle parcourut par un coup d’œil rapide la place. Il n’était pas encore là.
Le temps passait lentement. Elle attendait, les vêtements si précipitamment mis sur son corps encore tiède de sommeil commençaient à coller sous l’effet de la brume, de la transpiration due à sa hâte et aussi à son anxiété. Pourquoi n’est-il pas encore là ? Quelle est la raison qui le fait tant tarder ? Plus tard il viendra, mois de temps ils auront. Pour eux. Pour...
Mais pour quoi, alors ? Pour qu’il se précipite sur elle, et fouine dans ses vêtements pour s’emparer de son corps au moins un peu. Pour qu’il puisse toucher sa peau maladivement blanche et molle comme celle de jeunes modèles rubéniens. Pour qu’il prenne dans ses mains ses hanches majestueusement formées dans ce large arc enrobé d’une chair ressemblant fort aux poignées d’une amphore bien ronde. Pour qu’il chauffe ses mains sur son ventre arrondi et en sueur, en-dessous de ses seins difformes, faisant penser à deux carapaces de tortue : gris, pesants, froids.
Pour qu’il fasse tout cela rapidement avant que l’aube et sa brume ne se lèvent et ne dévoilent toute cette splendeur de la pierre, cette architecture grandiose, divine ou au moins dressée pour lui, Dieu. Cette preuve de la beauté et du grand amour datant du 13e siècle. Rayonnante, flamboyant grâce classique et ancienne. Pas une seule ride, sa haute taille bien droite et son allure franche et calme, plutôt réconfortante, généreuse.
Il ne vint pas.
Elle jette un regard furtif, jaloux à cette voûte savamment façonnée, que tant de mains avaient touché avec amour, avec empressement, avec passion et surtout avec admiration. Elle rebrousse son chemin, le balancement irrégulier de ses cheveux mal coiffés couronne son pas ralentit par la fatigue des déçus.
Elle ne se retourna pas. Avança la tête baissée, l’air pensif.